Antropoložka Micaela di Leonardo v roce 1987 pojmenovala druh práce, který do té doby neměl jméno. Posílání přání, pamatování si narozenin, telefonáty s tetami, organizování rodinných oslav a svátků. Nazvala ho kin work, příbuzenská práce: všechno, co drží rozvětvenou rodinu pohromadě. V jejím výzkumu ji nesly převážně ženy a téměř nikdo ji nepovažoval za práci.
Dnes ji může nést kterýkoli z partnerů. Jedno se ale nezměnilo: nejvíc jí je v prosinci. A nejméně je vidět právě tehdy.
Co všechno obnášejí Vánoce
Když se řekne „připravit Vánoce“, většina lidí si představí stromeček, cukroví a nákup dárků. To je viditelná část. Pod ní je mnohem víc:
- komu koupit dárek, jaký, za kolik, a nezapomenout na paní učitelku, trenéra a sousedy,
- kdy a ke komu se jede na návštěvu a kdo se urazí, když se nepojede,
- co bude k večeři na Štědrý den, kdo co upeče a co je potřeba objednat předem,
- vánoční besídka, kostým, dárek pro spolužáka na třídní Vánoce,
- přání, telefonáty, vzkazy pro příbuzné, kteří jsou daleko,
- a po svátcích: úklid, vrácení nevhodných dárků, poděkování.
Každá z těch věcí je malá. Dohromady tvoří projekt, který trvá šest týdnů a ve kterém si někdo musí pamatovat stovky detailů. Pokud si je pamatuje jen jeden člověk, prosinec pro něj není sváteční, ale vyčerpávající.
Proč to ten druhý opravdu nevidí
Partner, který v prosinci „pomáhá“, nemusí být lhostejný. Vánoční přípravy přicházejí jednou za rok a většina jejich práce probíhá v hlavě toho, kdo je organizoval i loni. Ten má vzor, seznam a paměť. Ten druhý vidí jen konec: dárky pod stromečkem a plný stůl. Úsilí, které tomu předcházelo, často opravdu nevidí.
Pro toho, kdo Vánoce nese, je to dvojnásob těžké. Kromě samotné práce cítí i osamělost. Všichni se těší a jen jeden člověk má v hlavě seznam, který nikdo jiný nezná.
Jak si Vánoce rozdělit
Začněte v listopadu. V prosinci už je pozdě, tehdy se už nerozděluje, ale hasí. Sedněte si na hodinu a sepište všechno, co vaše Vánoce obnášely loni. Ten, kdo je organizoval, bude překvapený, kolik toho je. Ten druhý taky.
Nejdřív škrtejte. U každé položky se zeptejte: chybělo by to někomu? Sedmý druh cukroví, přání pro známé, se kterými jste se deset let neviděli, třetí návštěva za jeden den. Co nikomu nechybí, může zmizet. Méně Vánoc často znamená lepší Vánoce.
Rozdělte po oblastech, ne po úkonech. Místo „kup dárek pro babičku“ si rozdělte celé oblasti: dárky, jídlo, návštěvy, děti a škola. Kdo má oblast na starosti, myslí na ni celou. Vymyslí, nakoupí, zabalí, zeptá se na velikost. Nepotřebuje pokyny.
Přidejte rozpočet a termín. U každé oblasti se domluvte, kolik se smí utratit a do kdy má být hotová. Dohoda s jasnými hranicemi ušetří desítky otázek typu „můžu koupit tohle?“ a „už to máš?“.
Tradice, které nikdo nechce
Při plánování narazíte i na tradice. Některé jsou vzácné a stojí za každou námahu. Jiné se udržují jen proto, že se „vždycky dělaly“, a ten, kdo je nese, je ve skutečnosti nemá rád.
Zeptejte se jeden druhého a klidně i dětí: co je pro tebe na Vánocích nejdůležitější? Odpovědi bývají překvapivé. Dětem většinou víc záleží na společném večeru s hrami než na deseti druzích cukroví. A některé tradice mohou přejít na toho, komu na nich opravdu záleží.
Štědrý večer, kdy sedíte oba
Představte si Štědrý den, kdy všechno není na jedné hlavě. Jeden z vás má na starosti večeři, druhý dárky a program pro děti. Oba jste unavení, ale ani jeden z vás nemusí běhat po bytě a kontrolovat seznam, který nikdo jiný nezná.
Večer pak sedíte u stolu spolu. Ne jeden u stolu a druhý v kuchyni. To je možná ten největší dárek, který si můžete dát: Vánoce, které si užijí všichni, včetně toho, kdo je léta organizoval sám. Skutečný odpočinek o svátcích nevznikne tím, že se nic nedělá. Vznikne tím, že se práce rozdělí.
Pokud používáte Family Fair Play, vánoční úkoly si můžete zapsat jako roční s prvním termínem před svátky. Na své vlastníky počkají celý rok a ukážou se, až když jsou na řadě.