Sedmiletá Ema sedí v neděli odpoledne na koberci a rozděluje práci mezi plyšáky. Každému dá lísteček a vážným hlasem oznamuje: medvěd vynáší koš každé úterý, zajíc vaří oběd a želva zalévá květiny. Pak vezme do ruky sovu. „A sova si všechno pamatuje," řekne. „Sova říká ostatním, co mají dělat."
Rodič, který ji poslouchá z kuchyně, se zeptá, jak to sova dělá. „No přece," odpoví Ema bez zaváhání, „dívá se, co je potřeba, a pak to všem řekne. I to, kdy je úterý."
Na té hře není nic vymyšleného. Přesně tak funguje svět, který Ema každý den vidí, jen ho přenesla na plyšovou firmu v dětském pokoji.
Co dítě zachytí ze dveří kuchyně
Psycholog Albert Bandura v sérii experimentů v 60. letech ukázal, že děti napodobují chování dospělých, které pozorují, i když jim nikdo neřekl, aby to dělaly. Nemusíte z toho dělat zákon o tom, kým dítě bude. Stačí si všimnout, že se dítě učí i z toho, co mu nikdo nevysvětlil.
V domácnosti dítě vidí čtyři věci a každou si uloží jako samozřejmost.
Kdo si všimne, že je něco potřeba. Dítě nevidí jen to, kdo vaří. Vidí i to, kdo ví, že došla mouka, kdo si pamatuje návštěvu lékaře a koho se ptají „kde je moje taška?". Pokud je to pořád stejný dospělý, dítě se naučí, že pamatovat si patří jednomu člověku. Hotovou věc vidí, ale neviditelná práce za ní zůstává neviditelná i pro něj.
Jestli se práce dělá otevřeně, nebo potichu. Dítě, které nikdy neslyší „zapisuju si, že Kuba potřebuje nové tenisky", nemá šanci zjistit, že plánování existuje. Vidí hotovou věc, ne cestu k ní.
Co se stane, když je dospělý unavený. Dá se o tom mluvit, nebo se unavený dospělý uzavře do mlčení? Dítě z toho vyčte, jestli únava smí mít jméno a jestli si po ní člověk může říct o pomoc.
Jak se dospělí domluví. Hádka u myčky ho naučí, že spor o práci je souboj o vítěze. Klidná věta „tohle si beru já" ho naučí něco jiného.
Poctivá hranice
Jak si vaše děti za dvacet let rozdělí práci ve vlastních domovech, nikdo předem neví, a slibovat to by bylo nepoctivé. Mezi tím, co dítě vidí, a tím, co jednou udělá, vede dlouhá cesta s mnoha dalšími vlivy: kamarády, partnerem, školou, povahou. Můžeme jen říct, že dítě se učí pořád a že obraz, který mu dáváte, je jeden z nejčastějších, jaké má.
Nepotřebujete přednášky
Dobrá zpráva je, že nic z toho nevyžaduje poučování. Na vysvětlování děti nereagují dobře, na příklad ano. Pomohou čtyři malé věci.
Říkejte nahlas, co děláte v hlavě. „Dívám se, jestli jsme příští týden doma, protože je potřeba objednat doktora." Jediná věta udělá z plánování něco, co je vidět. Dítě, které ji slyší, objeví, že každý úkol má tři fáze, všimnutí, rozhodnutí a provedení, a vidět je obvykle jen ta poslední.
Dejte dítěti celý úkol, ne jen jeho konec. Ne „pomoz mi s květinami", ale „květiny jsou tvoje: ty víš, kdy se zalévají, a ty je zaléváš". Pocit vlastnictví úkolu se dá naučit jen na úkolu, který je opravdu váš.
Nechte je vidět, jak se domluvíte. Ne každou hádku, ale i usmíření po ní. „Řekl jsem to předtím ostře, mrzí mě to. Zkusme to rozdělit jinak." Dítě se naučí, že dohoda je dovednost, ne přírodní zákon.
Nechte odpočinek viditelný. Dospělý, který řekne „teď mám hodinu pro sebe" a nikdo ho neruší, ukazuje, že odpočinek není lenost. Dítě, které denně vidí rodiče, který si nikdy nesedne, se naučí, že odpočívat je podezřelé.
Co si z toho odnese sova
O týden později Ema svou firmu doplňuje. Na každý lísteček napsala datum a sova dostala pomocníka: zajíce, který si úterý pamatuje sám. „Aby sova nemusela všechno," vysvětluje. Nikdo jí to neradil. Viděla doma, že to jde i takhle.