Kdy jste se naposledy slyšeli říkat „Když vyskládáš myčku, dostaneš půl hodiny na tabletu"? A hned nato vám hlavou proběhlo, jestli jste právě nekoupili klid za cenu, kterou za týden zaplatíte dvakrát. Ta pochybnost je na místě. Není to ale důvod s odměnami skončit. Stačí vědět, kde přesně odměna přestává být odměnou.
Proč se zdá, že odměny škodí
Pochybnost má kořeny ve výzkumu. V pokusu z roku 1973 (Lepper, Greene a Nisbett) rozdělili předškoláky, kteří rádi kreslili, do skupin. Jedné skupině za kreslení slíbili cenu, druhé ne. O několik týdnů později kreslily dobrovolně méně ty děti, které cenu čekaly. Metaanalýza více než stovky dalších experimentů (Deci, Koestner a Ryan, 1999) potvrdila, že očekávaná hmotná odměna může u dětí oslabit zájem o činnost, která je předtím bavila sama od sebe.
Důležitý je důvod. Ty děti kreslily rády, takže cena překryla jejich vlastní radost. Vyskládání myčky žádnou takovou radost obvykle nepřináší. Skutečné riziko je jiné: dítě se naučí, že se dělá jen to, za co je cena, a na otázku „je potřeba to udělat?" začne odpovídat „co za to dostanu?".
Čím se odměna liší od úplatku
Obě věci vypadají stejně, dítě v obou případech něco dostane za to, že něco udělá. Rozdíl je v chvíli, kdy vznikly. Úplatek se rodí ve stresu, když dítě odmítá, vy jste unavení a potřebujete, aby to přestalo. Mění se podle nálady, roste s odporem a dítě se z něj naučí, že odmítnutí zvyšuje cenu. Odměna je pravidlo, které oba znáte předem, platí stejně v dobrý i špatný den a nezávisí na tom, jak hlasitě dítě protestuje.
Když si nejste jistí, co právě vzniká, zeptejte se: bylo to domluvené dřív, než to dítě odmítlo? Pokud ano, je to odměna. Pokud podmínky vymýšlíte až při odporu, je to úplatek.
Základ a nadstandard
Ještě před odměnami se vyplatí rozhodnout, o čem vlastně mluvíte. V každé domácnosti jsou dva druhy úkolů. Prvním je základ: věci, které dělá každý, kdo v domě bydlí, protože patří do týmu. Za ně se neplatí, stejně jako dospělí nedostávají nic za umyté nádobí. Druhým je nadstandard: práce nad běžný podíl, třeba umýt auto, uklidit sklep nebo pomoct babičce se zahradou. Tam odměna dává smysl.
Toto dělení řeší dvě věci najednou. Dítě nemá pocit, že všechno v domě je obchod, a vy nemusíte každé pondělí vyjednávat, jestli se vynese koš. Kde přesně hranice vede, je rozhodnutí vaší rodiny. Důležité je jen to, abyste ji určili vy dva, předem a stejně pro všechny děti.
Čtyři pravidla, která udrží odměny zdravé
Domluvte je předem. Dítě musí vědět, co dělá a co za to přijde, dřív než začne. Odměna, která přijde jako překvapení, funguje jako pochvala. Odměna vyjmenovaná uprostřed hádky je úplatek.
Dejte ji až po splnění. Kdo bere odměnu dopředu, platí za slib. Splnění neznamená dokonalost, ale domluvený standard, který si dítě umí samo ověřit.
Nepoužívejte odměnu jako zbraň naruby. Odebírat hvězdičky za chování, které s úkolem nesouvisí, rozmaže pravidlo. Dítě pak neví, jestli hvězdičky znamenají práci, nebo chování, a ztratí důvěru v celý systém.
Nechte dítě vybrat z nabídky. Odměna, kterou dítě nechce, nemotivuje, a odměna, kterou mu určíte bez něj, mu bere pocit, že má na věci vlastní hlas. Podle teorie sebeurčení (Deci a Ryan) je právě pocit vlastního rozhodnutí tím, co motivaci udržuje. Stačí výběr ze tří možností.
Výběr odměny přitom neznamená nákup. Děti často víc než peníze ocení čas a rozhodování: večer, kdy vybírají film, půl hodiny hry s rodičem bez telefonu, právo rozhodnout o nedělním obědě.
Jak to vypadá ve Family Fair Play
Family Fair Play počítá s tím, že o odměnách rozhodují rodiče. Dítě za splněný úkol sbírá hvězdičky, ale přibudou mu až tehdy, když úkol rodič schválí, takže rozhodnutí, co je „hotovo", zůstává u vás. Když úkol přiřadíte dítěti, aplikace vás sama upozorní, že schvalování je vypnuté, a nabídne jeho zapnutí.
Prázdný katalog odměn nemusíte vymýšlet od nuly. Aplikace nabízí pět hotových návrhů s cenou v hvězdičkách: půl hodiny hry za 10, výběr večeře za 15, filmový večer za 20, pozdější spaní za 25 a výlet za 40. Každý můžete přejmenovat, přecenit nebo smazat. Děti v aplikaci vidí jen své hvězdičky, ne skóre zátěže, které je nástrojem pro dospělé.
Co se tím změní
Odměny samy nikoho nenaučí odpovědnosti, stejně jako zákazy. Dají vám ale jasný rámec, ve kterém se dítě může učit: vím, co se čeká, vím, co přijde, a vím, že pravidlo platí i v úterý večer. Odměna tak přestává být vyjednáváním a stává se dohodou.
A právě proto, že základ zůstává bez odměny, si dítě časem všimne, že některé věci se v domě dělají prostě proto, že se dělat mají. Odměna je jen doplněk. Skutečnou práci dělá příklad, který dítě denně vidí.