V roce 2021 vyšla studie, která se na rodičovské vyhoření podívala najednou ve 42 zemích. Tým, který vedly psycholožky Isabelle Roskam a Moïra Mikolajczak z Katolické univerzity v Louvain, oslovil 17 409 rodičů. Rozdíly byly obrovské. V Thajsku, na Kubě nebo v Turecku nesplnil kritéria vyhoření skoro nikdo. Ve Spojených státech je splnilo 8,4 % rodičů, v Belgii 7,9 % a v sousedním Polsku 7,3 %.
Ještě zajímavější bylo, co ty rozdíly nevysvětlilo: počet dětí, jejich věk ani počet hodin, které s nimi rodiče tráví. Nejvíc vysvětlovala kultura. Čím individualističtější země, tím víc vyhořelých rodičů. Autorky to dávají do souvislosti s tím, že v takových zemích leží výchova víc na bedrech samotných rodičů, laťka je nastavená výš a opory zvenku je méně.
Česko ve studii nebylo. Jestli jste ale tenhle článek otevřeli proto, že se večer přistihnete u myšlenky „už nezvládám být rodičem“, číslo za naši zemi nepotřebujete. Potřebujete vědět, jestli je to, co cítíte, obyčejná únava, nebo něco, co má svoje jméno.
Čtyři znaky, podle kterých ho poznáte
Unavený je každý rodič. Rodičovské vyhoření je jiný stav a psychologové ho umějí popsat přesně. Dotazník Parental Burnout Assessment (Roskam, Brianda a Mikolajczak, 2018) ho měří 23 výroky, které se seskupují do čtyř oblastí:
- Vyčerpání z role rodiče. Nejde o únavu po náročném dni. Jste vyčerpaní už při pomyšlení na to, co vás s dětmi čeká, a ráno jste unavení dřív, než den vůbec začne.
- Citový odstup od dětí. Děláte, co je potřeba: nakrmíte, odvezete, zkontrolujete úkoly. Ale jako na autopilota a na rozhovor nebo hru už vám nic nezbývá.
- Přesycení. Z rodičovství se vytratila radost. Věci, které vás kdysi těšily, třeba společné čtení nebo výlet, jsou už jen další položky k odškrtnutí.
- Kontrast se sebou samým. Nepoznáváte se. Křičíte tam, kde jste dřív měli trpělivost, a stydíte se za rodiče, kterým jste se stali.
Poslední znak je pro rodičovské vyhoření typický. Člověk neztratil schopnost být dobrým rodičem, ztratil k ní přístup. A právě to bolí nejvíc.
Není to deprese ani vyhoření z práce
Dá se namítnout, že jde jen o jiný název pro depresi nebo pro pracovní vyhoření, které si člověk přinesl domů. Výzkum z roku 2020 na 3 482 rodičích ukázal, že ne (Mikolajczak a kol., Clinical Psychological Science). Otázky na tyto tři stavy se v datech od sebe oddělily a každý stav měl i vlastní důsledky. U vyhoření z práce lidé uvažovali o odchodu z firmy. U rodičovského vyhoření přibývalo zanedbávání dětí a násilí vůči nim, a to i po zohlednění příznaků deprese.
Tentýž tým o rok dřív popsal ještě jednu věc: vyhořelí rodiče myslí na útěk, na to, že by prostě odešli a už se nevrátili, a to mnohem častěji než lidé s pracovním vyhořením nebo s depresí. Ne proto, že by své děti nemilovali. Z role rodiče se nedá dát výpověď ani si vzít dovolenou, a mysl, která nevidí jiný východ, začne hledat ten nejradikálnější.
Tyhle věty tu nejsou proto, aby vás vyděsily. Jsou důvodem, proč rodičovské vyhoření brát vážně a nečekat, až přejde samo.
Nevyhoří špatní rodiče, ale ti, kteří to chtějí dělat dobře
Výzkumnice z Louvain se k tématu dostaly přes klinickou praxi. Potkávaly rodiče, kteří byli podle všeho dobří a pečliví, a vyčerpání z nich udělalo přesný opak toho, čím chtěli být. Vyhoření se týká hlavně lidí, kteří mají na sebe vysoké nároky. Komu na rodičovství nezáleží, ten nevyhoří.
Těžké je to i pro partnera, který stojí vedle. Vidí podrážděnost, odstup a výbuchy a neví, jestli se má urazit, nebo mít strach. Často pomůže tím, co mu přijde nejrozumnější: „Jdi si na chvíli lehnout.“ Hodina spánku ale nic nezmění na tom, že doma všechno stojí na jednom člověku. Ani jeden z vás tu není viník. Oba stojíte před stejným problémem, jen z jiné strany.
Dvě misky vah
Nejužitečnější model, který výzkum nabízí, se jmenuje rovnováha rizik a zdrojů (Mikolajczak a Roskam, 2018). Na jedné misce vah leží všechno, co stres přidává, na druhé všechno, co ho ubírá. Vyhoření přichází tehdy, když miska s riziky dlouhodobě převáží. Ve studii, která sledovala 923 rodičů ve dvou měřeních, tento poměr vyhoření spolehlivě předpovídal.
Na straně rizik autorky jmenují rodičovský perfekcionismus, nekonečné množství povinností a domácích prací, slabou oporu od druhého rodiče a chybějící pomoc zvenku. Na straně zdrojů je soucit se sebou samým, čas na odpočinek, dobrá spolupráce rodičů a pomoc od okolí.
Všimněte si, kolik položek na obou miskách se netýká dětí, ale toho, jak je rozdělená práce mezi dospělými. Dítě s náročnou povahou na váhu přidá. Partner, který nese svou polovinu, z ní ubere. A rodič, který je v domácnosti default rodič, tedy ten, na koho automaticky padne každá horečka, každý formulář ze školy a každé „kde je moje…“, má misku rizik naloženou už od rána.
Velká část té zátěže je neviditelná práce: myslet na to, co bude potřeba, dřív než to potřeba je. Hlídat, kdo má kdy prohlídku, kdy se platí kroužek a co už je dětem malé. Téhle vrstvě se říká mentální zátěž a právě proto ji partner často upřímně nevidí. Nechápe, proč je ten druhý tak vyčerpaný, vždyť „dneska se přece nic zvláštního nedělo“.
Čtyři otázky na dnešní večer
Následující otázky nejsou diagnóza ani oficiální test. Kopírují čtyři oblasti, které měří výzkumný dotazník, a pomůžou vám rozhodnout, jestli si o tom promluvit s partnerem nebo s odborníkem.
- Cítíte se vyčerpaní už při pomyšlení na zítřek s dětmi, a to i po noci, kdy jste se vyspali?
- Stává se vám, že se o děti postaráte, ale duchem u toho nejste, protože na víc nemáte sílu?
- Máte pocit, že rodičovství už máte dost a nic z něj vás netěší?
- Říkáte si, že takový rodič jste nikdy být nechtěli, a nepoznáváte se?
Pokud na většinu z nich odpovídáte ano a trvá to týdny, ne dny, není to rozmar. Je to signál, že miska rizik je u vás dlouhodobě těžší.
Co pomáhá: z jedné misky ubrat, na druhou přidat
Z modelu vah vyplývá i to, co pomáhá. Nestačí se víc vyspat nebo si napustit vanu. Je potřeba změnit poměr: něco ze zátěže opravdu složit a něco přidat na stranu opory.
Pojmenujte to nahlas a společně. Věta „myslím, že už nemůžu“ nebo „mám pocit, že už nemůžeš“ není obvinění, ale začátek. Dokud o tom nikdo nemluví, vyčerpaný rodič se snaží podat ještě vyšší výkon a partner neví, co se děje.
Předávejte celé úkoly, ne jednotlivé úkony. Nabídka „řekni mi, co mám udělat“ nechává přemýšlení na stejném člověku. Uleví se teprve tehdy, když druhý převezme všechny tři fáze úkolu: všimne si, že je potřeba, rozhodne jak a udělá to. Pomůže i uvědomit si, že úkoly neváží stejně. Zařídit lékaře pro dítě s horečkou váží jinak než vynést odpadky, i když obojí trvá pár minut.
Zajistěte nepřerušený odpočinek. Ne „odpočiň si, než uvařím“, ale čas, kdy druhý rodič drží všechno sám a vyčerpaný nemusí být na příjmu. Pravidelně a v kalendáři, ne tehdy, až „bude čas“.
Vědomě snižte laťku. Perfekcionismus je na straně rizik. Domluvte se, co může být na pár týdnů „dost dobré“: večeře z mrazáku, neposkládané prádlo, jeden kroužek místo tří.
Přidejte lidi. Prarodiče, sousedy, rodiče spolužáků, a pokud to jde, i placenou pomoc. Individualistická kultura z úvodní studie je přesně ta, ve které si nikdo neřekne o pomoc. Opora zvenku je legitimní zdroj, ne přiznání selhání.
Vyhledejte odborníka. Psycholog nebo psychoterapeut umí s rodičovským vyhořením pracovat. Když ho tým z Louvain cíleně léčil, ubývalo i zanedbávání a násilí vůči dětem, a to ve stejné míře, v jaké ubývalo samotného vyhoření.
Pokud se vám v hlavě objevují myšlenky na útěk nebo na to, že byste ublížili sobě či dětem, nečekejte. Není to ostuda, je to příznak přetížení. Zavolejte na Linku první psychické pomoci 116 123 (nonstop a zdarma). Pokud jde o bezprostřední ohrožení, volejte 112.
Cesta zpátky není jeden víkend
Z vyhoření se málokdy vychází jedním zlomovým okamžikem. Spíš se pomalu mění poměr na vahách. Jednoho rána si všimnete, že vás u snídaně něco rozesmálo. Že jste četli pohádku a nemysleli přitom na zítřejší seznam. Že se znovu poznáváte v rodiči, kterým jste chtěli být.
Nestane se to proto, že by děti byly najednou snazší nebo že byste se víc snažili. Stane se to proto, že miska rizik přestala být jen vaše. Když druhý dospělý nese svou polovinu i v hlavě, nejen v rukou, a když si odpočinek nemusíte vyprošovat, rodičovství znovu dostane prostor pro to podstatné: pro děti samotné.
Vyhoření není důkaz, že jste špatný rodič. Je to důkaz, že jste to příliš dlouho táhli sami.